10.4.2023

    Ještě před rokem bych si některé věci vůbec nedovedla představit. Prostě by to nešlo. V hlavě by to nešlo a bohužel poslouchat srdce se stále učím. Je to proces, zdlouhavý a kolikrát bolavý, protože srdce nechce to výhodné, to lehké. Srdce touží.  A touha je leckdy divoká, vášnivá, trnitá, umí zabolet, ale taky vynést do oblak. Hlava, hlavička má radši ty snažší stezky, sic někdy nás cesta hlavy zavede do soutěsky, vždy z ní zase vyjdeme na krásnou širou cestu. 

   Teď mám pocit, že mi ta moje krásná širá cesta končí strmým břehem do zpeřené řeky. A hlava říká vrať se, neskákej. A srdce říká skoč! Když skočím, absoluně netuším co bude. Všechno se polozboří, ne úplně, to záleží na úhlu pohledu, ale něco se zboří definititvně.

  Problémem je, že hlavu poslouchám už dlouho. Už moc dlouho. A ty náznaky tam byly. Ta zpeřená řeka se mi vyjevovala čím dál tím častěj, ale byl strach. Obrovský strach a i teď ho mám. Už to není jen o mě. Je tu další bytost. Ale pořád mi něco pošťourává a říká, zvládalas to dřív, zvládneš to i teď.

  Je to o síle? Mám potřebu si něco v pětatřiceti dokazovat? Sobecká si připadám stoprocentně. Ale pokud se otočím a neskočím, budu si připadat úplně malinká. Nevím co je horší...a jestli se to tak dá vůbec říct...horší. Prostě je to pocit a pocity jsou takový jaký jsou a my nemůžeme za to cítíme. Tak to prostě je. A vlastně je to i o síle, o mé vlastní vnitřní síle, kterou jsem za poslední roky tak nějak potlačila někam hluboko aby nebyla moc vidět, moc slyšet, moc cítit. Chci jí, chci jí mít zase tady na povrchu. Je to i o síle, aby se člověk necítil malinký. Není to o hmotném, hmoty může mít člověk kolik chce a přesto si bude malinký připadat, hmota neurčuje. Jediné co něco určuje je lidský potenciál. My sami sebe určujeme. A ani ne navzájem. Stačí být a vědět, že to že jsem, stačí. A já chci být...sama. Sama za sebe.