14.4.2023

  Z okna ložnice koukám na krásnou obrovskou trnku, která je právě teď zaplavená bílými kvítky. Je to, to první co vidím, když se ráno vzbudím. Je to jako by se bílý mrak vznášel uprostřed hnědošedého ničeho. Stromy kolem mají sotva napučeno.

  Je nádherná. Každé ráno na ní koukám jakoby to byla ta jediná radost na světě v tu chvíli, jakobych ji už možná neměla nikdy vidět a nutně si ji potřebuji vtisknout do mozkového šupíčku NA PAK.

Protože člověk pak zapomene a rychle. Sejde z očí, sejde z mysli.

  Kolikrát jsem projížděla tou rozkvetlou álejí trnek nahoru na Borek. Bylo to jakobych projížděla okvětní mlhou, která se uzavírá až na hlavou a jen kouskama, dírkama v té mlze bylo vidět modré nebe. A vždy si na tu krásu vzpomenu jen, když tu krásu mám před očima. Nevzpomenu si na ní v srpnu ani v listopadu, ale zase jen až když příjde její doba.

  Snad na to nám to složité laločnaté něco bylo dáno. Abychom dokázali si vtisknou do mozku něco, co na duši dělá dobře a když budeme chtít a potřebovat dokážeme si to připomenout.

  Zároveň je ta trnka tam tak sama, rozkvetlá a smutná. Nevím proč někdy ty hezké věci zároveň můžou vyvolat i smutek. Snad možná že mám pocit, že je něco tak krásný a hezký, až se bojím, že to za chvíli zmízí. A ono zmizí. Květy odkvetou a trnka se ztratí v záplavě zelených lístků okolních stromů a dokud se v létě na ní objeví ty zářivé vínové plody, skoro o ní nebudu vědět.

Dneska prší a bude pršet celý den. Za pár dní už bude celá zelená.