17.10.2022

Sedím před monitorem a už několik minut zírám na bílou plochu předemnou. Uklizeno, otevřený okno pro příval čerstvého vzduchu, na kamnech čoudící špalík paolo santa pro atmosféru a lepší se ponoření. Ponoření kam? Do hlubin sebe samé.

V tomhle jsem hrozná. Nedokážu protě vzít ppaír a psát si poznáky když na mě sami vyskakují při denním běhu práce - domáctnost. Ježiš, to je takové, to zní jak kdybych byla zacyklená žena mazi prádlem, prací a dítětem. To nejsem. Možná jsem tak zacyklená někde uprostřed sebe samé. Každé napsané slovo odvádí mou pozornost od toho co chyi psát a mylanky se rozbíhají jak potůčky rozlité mléka.

Když jedu autem nebo jsem na procházce nebo utírám nádobí, přichází tolik slov, noří se odnikud z prázda a skladají se ve věty, které bych chtěla napsat. Poznamenat si je, ale vždy si řeknu to si zapamatuju, to večer sepíšu ale jasně že prd. Večer sednu a vím kulový a nic kloudnýho mě nenapadá jako při opírání se o linku s utěrkou. Ano někdy ty dobré přijdou v těch neméně čekaných situací.

Jenže těch slov a vět už je tolik, že i když teď mám opět prázdo, sedla jsem si. Chvilka klidu, chvilka pro mě. Jak dnes stokrát omílející slova CHVILKA PRO MĚ nebo CHVILKA PRO SEBE. Musíme se naučit ji udělat. Tu chvíli. Myslím, že chvíle nebo čas se dělá špatně. Chvíle nebo čas prostě je na nás spíš je si uvědomit a rozhodnout se, že teď ji potřebuju strávit sám nebo s někým nabo na tom či onom místě.

Já jsem ráda sama. Vždycky jsem byla. Už jako dítěti mi nevadilo být samo se sebou. Nemyslím, že by to proto, že už jako dítě jsem natolik milovala abych si ty chvíle dopávala, spíš jsem se cítila nejvíce uvolněné a samo sebou. Nikdo nekoukal jak sedím, jak se tvářím, nikdo mě neopravoval. Mohla jsem si sama se sebou mluvit nahlas a nikdo se tomu nedivil a navíc jsem si mohla říkat, co jsem chtěla. Ty chvíle jsem si mohla trávit a vychutnávat přesně tak jak jsem chtěla já a ne nikdo jiný.

To mám dodnes. Mám ráda své přátele a svou rodinu ale čas strávený sama je lahůdka.

Možná, že ve chvíli, kdy člověk zjistí, že sám se sebou je mu dobře, dokáže..co dokáže, utekla mi nit, jedno loknutí kafe a je to fuč. Já se rozpomenu, třeba zítra při luxování.

Každopádně člověk dokáže spoustu věcí, jen ne udělat čas, ten si musíme vychutnávat.