20.2.2023

Zápis z procházky.

  Psát si deník je dobrá terapie. Lepší terapie než sedět doma na prdeli a psát deník je jít na procházku. A úplně nejlepší terapie je jít na prochocházku a pak si sednout na prdel a zapsat si deník.

  Dneska jsem šla polňačkou, v uších sluchátka, můj oblíbenec mix indie pop hudby a.... A tančila. Bylo mi jedno jestli mě někdo uvidí, no ne, že by zrovna uprostřed polí byly davy, že...ale jednotlivec se tam zjevit může...bylo mi to jedno a bylo to tak super. Kluci spolu odjeli něco zařizovat a mě baví bejt doma sama. Přiznávám bez mučení. Ticho. Klid. Žádné otázky, žádné podej, přines, co si mám dát k jídlu, kde máme hrnek...atd. Dotočila jsem několik hrnků a vyrazila. Krása. Sluníčko, vítr...takovej den, není každej den.

  Dřív jsem psala deník ze smutku, dneska ho píšu z radosti. Taky mě připtom šlapání napadlo, že dřív jsem hodně brečela ze smutku z lítosti, dneska brečím hlavně z radosti nebo dojetí. Dlouho jsem nebrečela, protože bych byla smutná....smutná jsem byla to jo, ale bez slz...čím to? Nevim. Otázka je jestli na to jako musim přijít, proč ta změna a nebo se na bádání můžu vyprdnout a bejt ráda, že to je tak to je...Asi nemusím přijít vždycky na všechno, protože stejně co se má k člověku dostat, to se dostane...takže možná na další procházce mě napadne, proč to tak je a nebo vůbec, ale zjištění je to pěkný.