29.9.2022

Jsem na úplně cizím místě, v domě, kde před námi bydleli cizí lidé. Kde nic a nikoho neznáme. Nový začátek, nepopsaný list. Těšila jem se, moc jsem se těšila, až se přestěhujeme. Poslední měsíce před stěhováním jsem všechno popstrkávala před sebou a zavřela se do čekací bubliny s tím, že zase bude, až se přestěhujeme.

Změna, obrovská změna. Ale jen na venek, ta vnitřní, která přišla naivně nečekaně těsně po nastěhování probíhá právě teď a mohlo by jí charkterizovat jedno velké slovo nevím.

Jak to bude, co bude a proč, kdy? No to je jedno, to jsou věci na který si postupně, pravděpodobně, snad, doufám, příjdu. Teď neřeším, neplánuju, vyčkávám.

Už dlouho tvrdím, že kdyby se dávali medaile za čekání, byli bychom s Aleš destinásobní medailisti. Jsme spolu 11 let a pořád jsem vždy na něco čekali, čekali jsem na ty změny až proběhnou, na příležitosti až příjdou, až budeme mít to či ono v domění že pak to bude ONO. Jenže zase přišlo další čekání na něco opět skvělýho, samozřejmě. Někdo by mohl říct, že jsme věčně nespokojení a nebo že furt něco chceme a nebo že jsme workoholici, kteří si pořád něco vyýmýšlejí. Možná, sama nevím.

Z čekní jsem vždy byla neklidná, nasraná, vadilo mi čekat. Měla jsem pocit, že mi během čekání něco utíká. Nechtěla jsem zůstat stát a přitom jsem stála a čekala. Někdy to bylo frustrující, někdy ne.

Nyní poprvé nečekám. Přestěhovali jsme se, porvé v životě bydlím ve vlastním domě s obrovskou zahradou, spoustu místa pro tvrobu lopatou a krumpáčem. Já před 5 lety by si řeklo: " Tak šup šup, práce čeká, popdani cokoliv a jdi na to." Dneska ne a přesto nečekám, že se něco stane nebo že někdo příjde a udělá to za mě. Prostě jsem. Změna.

Něco se mění uvnitř, něco co se začalo měnit samo od sebe aniž bych to chtěla nebo pro to něco udělala a poprvé v životě mi to nevadí. Že vlastně čekám co z toho bude, ale zároveň nečekám protože cíl nemám jasně stanovený. Já nevim, jestli je to pochopitelný, možná tak po čtvrtým pivku a pár dýmkách.

Teď mám pocit, jak když to zní, že vlastně nejsem ráda nebo spokojená. Možná v tom je.

Někdy věci nesjou tak, jak chceme a přitom se teda snažíme dělat jiný věci, který v nás vyvolají pocit štěstí a radosti a spokojenosti...já vlastně asi poprvé opravdu mám pocit, že jsou ty věci tak jak jsem si přála, že vlastně to důležité to zásadní, což je pro mě můj dům, můj hrad, můj prostor a tak vlastně nemusím už k tomu vymýšlet nic dalšího, nic okolo, žádnou sladkou omáčku a jsem spokojená. Cítím klid, po letech cítím klid. Jestli mi vydží? Nevím, myslím že ne na furt. Cesta je klikatá a za každým vrcholem je sešup dolů a zase vrchol a zase hurá z kopce.

Ale teď, teď je to dobrý. Nevím co přijde, nevadí mi čekat a přitom nečekám a jsem.

A příští týden přivezou dalších 5 slípek, tak ta zahrada bude zase o něco živější a já jdu teď pro krumpáč a vykopat základ pro jahodový záhon.