30.10.2022

Proplouvám. Ne já vlastně neproplouvám, jen tak se pohupuju na hladině. Nechávám se jen tak zlehka omývat vlnkami a s trochu ustaraným výrazem doufám, že nepřijde žádná velká vlna. Hlavně, ne žádný šplouchanec do tváře, bože chraň.

Prvotní nadšení ze všeho nového, pomalu ustupuje a spíš přichází vyčerpání, obavy z nestíhání a pocit, že věci nejsou úplně tak jak bych chtěla. Tak jen tak splývám na hladině a vyčkávám. Není energie se nořit do hloubek.

Někdy si řikám, že je to hrozný, povrchní, že přeci já jsem člověk, který se rád dívá do hloubek a zírá nekonečným pohledem, co tam uvidí nebo spíš ucítí, jenže teď ne, teď jsem ta povrchní bytost, která se nechce ani pohnout směrem k něčemu náročnému a tomu čelit.

Nemůžu, nejsou síly.

A navíc mě to teď i takhle baví, užívat si jen to hezké počasí, dočerpávat sluneční paprsky, popíjet kávu, chodit na procházy a to všechno, co stejně vím, že mě čeká, nějak poposouvat před sebou. Ono to neuteče.

S novým domovem, byli i plány na změnu obživy, na úplné se ponoření do tvoření. Plány na vydání se novým směrem v každodením prožívání dnů, prostě žít jinak, žít tak jak jsem si představovala že bych chtěla. Jenže představy a realita jsou od sebe dost často dost daleko. A mě se teď prostě sakra nedaří napnout to lano a tyhle dva konce spojit. Ale hlavu nevěším, co se nedaří teď, snad zadaří se později.

Teď se snažím být ráda za to , co je.

Někdy není špatně, být jen na povrchu a hloubky nechat chvíli v klidu. Prostě je to čas na vydechnutí. Není třeba se furt v něčem štárat a zadumávat. Ta rovina té jednoduchosti života je taky fajn.

Snad. Třeba si to namlouvám abych si tím něco omluvila.

A i kdyby, tak co. Teď to tak prostě potřebuju.