Běžím na běžícím pásu a čekám kdo ho zastaví. Nikdo to neudělá, nikdo jiný než já nemůže. Ale někdy, někdy by člověk tak moc chtěl aby z poza rohu přišel někdo, kdo na ten pás naskočí za něj a řekne ti, co máš udělat dál. Odpočívat, naskočit na jiný pás, být ticho nebo křičet, čekat nebo konat a ještě...

Z okna ložnice koukám na krásnou obrovskou trnku, která je právě teď zaplavená bílými kvítky. Je to, to první co vidím, když se ráno vzbudím. Je to jako by se bílý mrak vznášel uprostřed hnědošedého ničeho. Stromy kolem mají sotva napučeno.

Ještě před rokem bych si některé věci vůbec nedovedla představit. Prostě by to nešlo. V hlavě by to nešlo a bohužel poslouchat srdce se stále učím. Je to proces, zdlouhavý a kolikrát bolavý, protože srdce nechce to výhodné, to lehké. Srdce touží. A touha je leckdy divoká, vášnivá, trnitá, umí zabolet, ale taky vynést do oblak. Hlava, hlavička má...

Člověk prochází těžkým, složitým a bolavým osobním růstem, aby pak mohl žít klidný a jednoduchý život.